čtvrtek 29. června 2017

V bodech...

Marodíme. Od pondělí nestačím utírat nudle a nakládat cibuli na sirup. Hůř je na tom asi Mimi,hlavně s tou rýmou... nesnáším odsávání a ona taky ne. Trhá mi to srdce i když vím, že jí to pomůže... Snažím se jí naučit smrkat, zatím ale fouká pusou místo nosem. U Křemílka se mi to v tuhle dobu už povedlo... Jeho vztah k odsávání byl stejně negativní a myslím, že to jeho zlepšování se v technice smrkání jen urychlilo....
Nevím jestli za to může nemoc nebo je něco ve vzduchu, ale jejich zlobení a protivná nálada dosáhla v posledních dnech vrcholu... Křemílek si staví hlavu, nejde to po dobrém, nejde to po zlém a končí to stejně... křikem a slzami... I když v technice smrkání ještě značně pokulhává, techniku jak si postavit hlavu a prosadit si svou začíná zvládat už zdatně i Mimi... A když to dají dohromady nejradši bych tu svojí hlavu zavrtala do písku jako pštros...
Tatínek to vychytal, dneska nám odjel. Sbalili jsme mu ještě teplé škvarkové placky, políbili, pevně objali, zamával nám, nastartoval motorku a vrátí se až v neděli ... možná v tu neděli už budu stát u branky sbalená já :) 

Konečně se ochladilo. Ty dusna posledních dnů byla šílená a trochu si i myslím, že se na té jejich náladě podepsaly. Krom těch dvou mi začíná přerůstat přes hlavu i zahrada... bují na všechny strany i navzdory vedrům. Včera jsem aspoň posekala. V těchto případech jsem ráda, že ta zahrádka je opravdu neveliká. Jediné v čem držím opratě pevně v rukou víc jak týden je prádlo. V pravidelných intervalech peru, suším a skládám do skříní... Dokonce jsem se i nad plán vrhla na sundání potahu a vyprání sedačky, záclon, závěsů, dek a koberečků.

Sama se sebou stále bojuji.
Ale maluji.
Do ohně přikládáme pouze polena a konečně si na něm můžeme upéct i buřty ;)
S těmi buřty ale musím dost opatrně, protože mi Křemílek dneska ráno řekl, že mám břicho jako velkej děda... Konečně se mi odvážil říct někdo do očí.

Šiška už je kastrovaná, dostala od nás zelenou ve večerním toulání, ale od té doby ji najdeme večer co večer doma na gauči.
Minulý týden jsme si udělali mexický večer a tak jsme se nacpali, až i židle pod námi praskaly...
Konečně začaly nakvétat kopretiny.















A já bych si už měla konečně uvědomit, že některé věci nezměním, i kdybych sen a hlavu stavěla...






1 komentář:

  1. Šárko, moc dobře si na to pamatuju, i když je to skoro 20 let..nejhorší bylo zůstat sama doma s nemocnýma děckama. Vydržte, za rok, za dva bude líp. A ty věčně se opakující domácí práce? S těmi bojuju dodnes....ale už vím, že se to nepo... a stejně to za mě nikdo neudělá :-) Takže hlavně klid a vydržet! Petra

    OdpovědětVymazat

Děkuji za návštěvu a pokud mi budete chtít zanechat komentář, předem moc děkuji ;) Vážím si toho a uděláte mi určitě radost ;)!