středa 21. září 2016

...

Sedíme v autě a jedeme nakupovat... Terezka si něco žvatlá a Křemílek upřeně sleduje cestu a cpe se sušenkou,která tam ležela od včerejška, kdy se Terezce podařilo vysypat celý pytlík... zastavuji na červenou před přechodem pro chodce... a všímám si dvou žen, které vezou takový ten velký kočárek pro postižené větší děti... leží tam chlapeček... může mu být tak deset až třináct let... (odhaduji to jen podle jeho velikosti, ale můžu se dost mýlit, každopádně už je to větší kluk)... přejdou přes přechod a na druhé straně chodníku zastaví, jedna žena hledá něco v tašce a druhá se nad kočárkem sklání a na chlapečka mluví... pak ho obě hladí po tváři... usmívají se... a já sedím, pozoruji tak nějak konsternovaně celou tu scénu, nemůžu se ubránit dojetí a slzy mi tečou úplně sami... v tu chvíli jsem naprosto zapomněla na celou tu naší ranní vypravovací akci, zapomínám na všechny ty pomyslné kýble plné mých nervů, které jsem za poslední dobu naplnila... jak nicotné jsou všechny probdělé noci, moje únava, neustálý čurbes a Křemílkovo schopnost zkoušet co ještě vydržím ... kouknu na toho svého rohatého andílka do zpětného zrcátka ... 

... a najednou si znovu uvědomuji to, proč píšu tento příspěvek - svůj sobecký vděk za to, že mám to štěstí a obě děti jsou zdravé, a to, jak bereme strašně samozřejmě věci, které až takovou samozřejmostí rozhodně nejsou... 

... a děkuji v duchu Pánu Bohu, že mám ten los dvou zdravých dětí!!... a že mi dal do cesty tuto situaci, abych si to všechno zase znovu uvědomila, protože mi přijde, že v poslední době na to často zapomínám!

... a jestli i vy, moji milí, máte tendence často "zapomínat", tak si teď rozhlédněte kolem sebe a uvědomte si ty svoje "samozřejmosti" a ... cítíte to?... :)

... a vám všem, kteří musíte čelit tomu boji, vám všem skládám obrovský obdiv a přeji neutuchající sílu ♥ i když pro mě, jste ti nejsilnější lidé na světě ♥


Vaše Šárka

P.S. tímto příspěvkem rozhodně nechci říci, že ten kdo pomyslně "nevyhrál" nemusí být nutně šťastný. S lidmi různých sociálních znevýhodnění jsem jako člen Bezvadydivadla přicházela do styku a rozhodně vím, že nešťastný nejsou. Naopak bychom se od nich mohli v mnohém učit! Je to jen o pouhém uvědomění si toho, že v životě máme tendence si stěžovat a přitom zapomínat na věci, velké věci a dary, které vlastně máme, jen je mnohdy nevidíme!!!!


1 komentář:

  1. Krasna slova! Muzu se pod ne jedine podepsat :-) posledni dobou si to stejne uvedomuji casto..budme vdecni :-) Innka

    OdpovědětVymazat

Děkuji za návštěvu a pokud mi budete chtít zanechat komentář, předem moc děkuji ;) Vážím si toho a uděláte mi určitě radost ;)!